POUTNÍ
CESTA
HÁJEK
Poutě do Hájku

Procesí a poutníci na poutní cestě do Hájku u Prahy
Jako jedna z prvních loret, postavených na českém území, patřila hájecká k nejvýznamnějším místům mariánského kultu v době pobělohorské a brzy se stala cílem poutníků ze širokého okolí. Od samého počátku jejího vzniku přicházela k loretě procesí ze všech světových stran, nejčastěji samozřejmě v době velkých mariánských svátků. Pro Hájek to byl především svátek Narození Panny Marie, připadající na 8. září, kdy se konala pouť hlavní. Podnětem k vykonání pouti do Hájku byly jednak plnomocné odpustky, kterými byla loretánská kaple nadána, ale také zázraky vztahující se ke kapli a zázračnému hájku. Pokusila jsem se zrekonstruovat z dostupných a dochovaných archivních pramenů, ale i z pramenů literární povahy, frekvenci poutníků na poutní cestě, určit směry a místa, odkud poutníci přicházeli a poukázat na obřady, slavnosti a zvyky, které pouť do Hájku od počátku provázely.

Poutě v 17. a 18. století
V poutních místech byly obvykle vedeny různé knihy se zápisy o příchozích poutnících, významných návštěvách a samozřejmě o zázracích, které se k místu vztahují. Jedná se o pamětní knihy (Libri memorabilium), dále Diaria, Hausprotokoly, knihy se seznamy významných návštěvníků a samozřejmě četné a významné knihy zázraků (Miracula). Jindřich Lábe ve své knize Hájek svatý zmiňuje, že v sakristii Svaté kaple je kniha „ve kteréžto ne od dávných let znamenají se kněží, kteří od jinud přicházejí a k počestnosti Panny Marie mši svatou sloužiti obyčej mají“. Lábe ve svém díle vyjmenoval několik vznešených rodů v čele s Valdštejny, Slavaty, Martinici, Talenberky a k tomu jmenovitě vedle pražského arcibiskupa Matouše Ferdinanda i další řadu významných osob ze stavu duchovního, „kteří k tomu místu obzvláštní vždycky pobožnost prokazovali“. Zřejmě mu k tomu posloužil písemný soupis návštěvníků z knihy ze sakristie, dnes nezvěstné. Nejstarší a asi nejdůležitější Pamětní kniha A se ztratila při vystěhování kláštera v 50. letech minulého století. V inventáři z roku 1940 je ještě zapsána pod číslem 47 takto: „Archivum primum conventus, in quo et 20 columnae seu capellae Praga huo ducentes pag. 150 describuatur., jazyk latinský, materiál papír, formát 2º, stran 404.“ První, kdo tuto pamětní knihu ve svém díle využil, byl právě páter Jindřich Lábe, z jejího obsahu čerpal v celé své práci, odtud víme o cestách procesí, vycházejících z pražského Týnského chrámu. Při psaní svého rukopisu o Hájku využíval této knihy v 70. letech 19. století také kladenský farář Josef Mottl. „Po založení kláštera přicházeli do Hájku poutníci po celý rok, hlavně o svátku Narození p. Marie - největší procesí bylo z Prahy, které vyšlo z Týnského kostela v sobotu před nedělí v oktávu Narození PM a dorazilo do Hájku kolem páté odpoledne.“ Originál Mottlova rukopisu je uložen v Okresním archivu v Kladně, fond není dosud uspořádán. Daleko zajímavější je ale opis tohoto rukopisu, uložený v Národním archivu. V tomto opisu, v poznámkách psaných po straně, je na zmíněnou Pamětní knihu A množství odkazů. Z obsahu ztracené knihy měl možnost často citovat ve svých dílech i biskup Antonín Podlaha a další autoři.

V Národním archivu se dochovaly dvě další pamětní knihy z Hájku. Pamětní kniha B, celým názvem Archivum conventus in Sancta Sylva ad eadem Lauretanam ordinis fratrum minorum s. Francisci reformatorum provinciae Bohemia, byla vedena v letech 1671 -1949. Na přídeští má nápis Archivum sub Littera B. Má 972 stran, z toho 423 originálně očíslovaných. O procesích se zmiňuje zápis ze dne 4. července 1723 na fol. 59. V tomto jubilejním roce byly zahájeny velkolepé oslavy 100. výročí založení loretánské kaple v Hájku a ze zápisů v pamětních knihách víme, že bylo při této příležitosti uspořádáno mnoho oslav. Od 4. července po celých osm dní přicházela procesí z různých světových stran, doslova z celého Slánského kraje a dalšího okolí. Vzhledem k tomu, že procesí docházela v různých dnech, předpokládám, že byl jejich příchod organizován tak, aby Hájek stačil všechny poutníky důstojně přijmout a obsloužit. První den dorazila procesí z Berouna, Unhoště a Kladna, doprovázena muzikanty, trubači, bubeníky a pěveckými sbory. Druhý den dorazilo procesí z Kmetiněvsi, třetí den z Družce, čtvrtý z Tuchoměřic, Únětic a Noutonic. Pátý den přišlo procesí z Úhonic a z Velvar. Šestý a sedmý den dorazila městská rada z Rakovníka, doprovázená obyvateli města i lidmi z jeho okolí, osmý den pak Hořelice, Hostouň, Karlštejn, Tachlovice a Liboc.Většinou jsou u všech příchozích skupin jmenováni jejich průvodci z řad duchovních, kteří je do Hájku přivedli. Osmidenní slavnost v roce 1723 byla velmi okázalá a velkolepá. Klášter byl slavnostně vyzdoben, již od přístupové cesty vítaly příchozí slavobrány z chvojí, zdobené množstvím květin a dokonce ovocem. Nechyběla také slavnostní světelná iluminace. Mezi zprávami o příchozích procesích se dočteme o vznešených hostech z řad světských, ale i o významných duchovních, kteří pro tato procesí celebrovali mše nebo k nim pronášeli kázání, jak v českém, tak německém jazyce. Právě tito kazatelé měli velký vliv na příchozí, proto byli záměrně vybíráni ti zdatní se silným hlasem. Dvě úvodní kázání k této slavnosti jsou otištěna i s průvodním slovem Miloše Sládka pod názvem Bezpečnost místa svatého před starého hada jedovatostí v knize Františkánský klášter v Hájku. Obě byla pravděpodobně vydána tiskem a v průběhu poutě poutníkům rozdávána, či prodávána. Stejně jako další tištěná literatura, zabývající se historií vzniku místa, jeho zázraky a slavnostmi.

Pro již zmíněné významné návštěvy, ale i pro další příchozí z řad poutníků byla v klášteře vedena Kniha významnějších návštěvníků Lorety 1718-1736, s prvním zápisem ke dni 26. března 1718. Kniha nemá vůbec žádný úvod, zdá se být pokračováním knihy či knih, které se nám již nedochovaly. Je zde zapsán průměrně jeden návštěvník za měsíc. Příchozí, kteří klášter navštívili, dorazili z různých míst. Kromě Prahy to byl např. Beroun, Libochovice, Drahelčice. Rukopisy se střídají, někdy provedl návštěvník sám celý zápis, jindy se pouze podepsal. Mezi latinskými zápisy se v roce 1720 objevuje první český, zapsal se pan Wilém Arvalovský měšťan královského Města pražského. O stránku později je další český vpisek: „slib jsem učinila a milost nalezla“, podepsaná je Magdalena Králová z Prahy. Do roku 1723 jsou zápisy o návštěvách častější, později pouze jeden za rok. Tyto zápisy končí v roce 1734 na fol. 12. Druhá polovina knihy je vyhrazena návštěvám z řad duchovních a řádovým bratrům. Ti se sem zapisovali také od roku 1718, ale pouze jménem, bez dalších přípisků či vzkazů. Případně je jméno doplněno titulem a názvem města nebo kláštera, odkud přišli. Těchto návštěv bylo samozřejmě víc a tak jejich zápisy pokračují ještě od fol. 12 chronologicky až do roku 1736. Karel Beránek uvádí, že „podle svědectví arcibiskupské kanceláře ze 7. prosince 1722 navštěvovalo Hájek ročně průměrně 60.000 poutníků“. Porovnáme-li tento počet s výše popsanou knihou, je tu velký nepoměr. Proč je v knize zapsáno tak málo návštěv?

Pamětní kniha I. – Liber memorabilium 1734-1857 z farnosti Hostivice se přímo o konaných procesích do Hájku nezmiňuje. Má ale zajímavý zápis v přehledu různých příjmů pro farnost. V roce 1750 je zaznamenán příjem částky 2 zl. 50 kr. od sedláků z Velkého Jenče, kteří se odmítli zúčastnit, ačkoliv k tomu byl dán úřední příkaz, procesí do Hájku při slavnosti Nanebevzetí Panny Marie. V knize jsou tito provinilci uvedeni jmenovitě, každý z nich zaplatil pokutu 17 krejcarů. Je to jeden z mála důkazů, že procesí byla v té době povinná, vrchností nařízená a pod sankcemi. Podle pátera Minaříka „v době Marie Terezie putovalo do Hájku až sto tisíc lidí ročně.“ Zřejmě to nebude nadsázka, jestliže byla nutná účast v procesích na příkaz vrchnosti. K tomu je ještě potřeba dodat odkaz z knihy Paměti obce Litovice, kde se zmiňuje, že se jedná o kraj silně lutheránský, potřebující zřejmě přivést na pravou víru. Tak jak v rychlém sledu za sebou, díky silné rekatolizaci českých zemí, vznikala další poutní místa, zájem o hájeckou loretu mírně poklesl. Jan Royt přináší ve své knize Obraz a kult zajímavý přehled četnosti výskytu milostných obrazů a soch v Čechách 17. a 18. století. Panna Maria z Hájku se v dobové literatuře, přesněji ve dvanácti tištěných či malovaných pramenech, vyskytuje pouze čtyřikrát, a to je hluboko pod průměrem.

O procesích a poutích přicházejících v průběhu 18. století se dá ještě mnohé vyčíst v knihách Pořádku služeb Božích, v různé korespondenci a ve výkazech o hospodaření konventu. Mimo mše se na poutních místech hojně pěstovaly i loretánské litanie. První zápis o pravidelně se konajícím procesí do Hájku, který byl nalezen, je z knihy Ordo divinorum in conventum Hajecensi, v současném archivním inventáři vedené jako Pořádek služeb Božích konventu v Hájku z r. 1775. Datace nadpisu knihy v tomto inventáři v Národním archivu je chybná. Ke správnému určení jsem došla porovnáním zápisu z června, kdy připadly Letnice na 2. a 3. den tohoto měsíce, podle chronologických tabulek to přesně vychází na rok 1774. Ještě jsem tuto skutečnost porovnala s dalšími, v knize uvedenými svátky světců a datace letopočtu souhlasí. Pořádek služeb Božích se vztahuje k roku 1774. Kniha byla vedena pouhých dvanáct měsíců, od ledna do prosince. Na konci záznamů z měsíce prosince je připsán vizitační zápis s datací 3. června 1775, podpsán Fr. Anacletus Burgermeister. Vlastně teprve tento zápis mne přivedl k úvaze o tom, že datace knihy v inventáři nesouhlasí se skutečností. K poutím do Hájku se vztahují tyto zápisy:

„Junius, v neděli po sv. Božího těla procesí ze Svárova a Hostouně“ – v roce 1774 připadl tento svátek na 13. června, procesí tedy přišlo v neděli 16. června.
„Julius 2., svátek Navštívení PM, „processiones venirent Lidicio, Hostauna, Hostovicio, Tachlovicio, Horzelicio, Auhonicio, Swarovio, Berauna“, jednu zpívanou mši sloužil děkan berounský spolu s muzikanty, kteří přišli s procesím z Berouna, zúčastnili se i muzikanti z Hostivice.
„Julius 4., svátek sv. Prokopa“ – dorazilo procesí z Unhoště.
„ Augustus 15., svátek Nanebevzetí Panny Marie“ – přišlo procesí z Hostouně, Hostivic, Tachlovic, Hořelic, Úhonic a Svárova.
„September 8. – svátek Narození PM – „ Processiones venirent Hostauna, Hostovicio, Tachlovicio, Horzelicio, Auhonizio, Swarovio et Unhostio“.

Z uvedeného výčtu vsí a městeček vyplývá, že na procesí do Hájku chodili v té době lidé hlavně z blízkého okolí. Překvapivě se v knize neobjevuje žádný zápis o procesí jdoucím z až Prahy. A to ani v den svátku Narození Panny Marie, pro Hájek svátku hlavního. Otázkou však je, zda dnešní hlavní svátek Narození panny Marie, byl pro klášter tím hlavním svátkem také v roce 1774. Dále v knize jsou ještě zvlášť připsány zápisy z roku 1781, o poutích v nich ale není již žádná zmínka.

Každá pouť měla svůj řád a pořádek, zavedený dlouholetou tradicí. Řídila se především ročním obdobím, ve kterém se na cestu vycházelo, v zimních měsících poutě nebývaly obvyklé. Vše souviselo také s hlavními svátky světců, ke kterým se putovalo, v Hájku to byly samozřejmě svátky mariánské. Poutě i procesí začínala většinou u příslušného farního kostela, ze kterého poutníci po požehnání vycházeli, při větším množství z prostranství před ním, v doprovodu svého kněze a ministrantů. V čele průvodu byla nesena tradiční poutní korouhvička s obrazy, jindy jsou zmiňovány poutní prapory s vyobrazením patrona kostela, bratrstva nebo cechu. Na některé velké poutě se také vynášela z kostela socha světce na nosítkách. Průvod byl tradičně vyprovázen těmi, kteří se nemohli poutě z různých důvodů zúčastnit, až na kraj obce či na obecní hranici. Vedoucí pouti, předzpěvák, někde zvaný célfotr, předzpívával písně a modlitby z poutní knihy. Mimo obec bývala korouhvička sundána, nesla se pouze žerď s křížem. Při cestě okolo kostela, kříže či Božích muk se korouhvička skláněla třikrát k poctě Nejsvětější trojice. Okolo poutní cesty postávali žebráci a invalidé, darovat něco bylo povinností každého poutníka. Také lidé pracující na polích se s procesím zdravili a s ním modlili, vždyť přicházející proud lidí byl slyšet díky silnému zpěvu a zvonění již z daleka. Zastávky se dělaly v hostincích, většinou jen pro pití, jídlo si nesli poutníci z domova. Pro často opakované poutě byl již podél cesty přizpůsoben nocleh a občerstvení. Nocovalo se v hostincích na slámě či v „ lidovém domě“, časně ráno se pokračovalo dále. Bývalo také zvykem, že místní sedláci přistavovali povozy a za úplatek znavené poutníky kousek popovezli. Procesí přicházela z různých míst, docházelo k míšení kultur z různých oblastí, předávání a šíření zpráv a rozšíření nových vymožeností civilizace. Na vkus poutníků působila také výroba a prodej devoční grafiky a jiného poutního zboží. Podle etnografů a etnologů měl styk mezi poutníky vliv i na dialekt, seznamovali se s jinými slovy, frázemi, výslovností.

Před poutní svatyní se poutníci upravili, obuli, případně omyli, seřadili a s novou písní vcházeli do ohrazeného prostranství. Jestliže přišli poutníci vpředvečer svátku, strávili noc v okolí kláštera, v případě špatného počasí se tísnili v ambitech. Většinou při zpěvu, modlitbách a rozjímání. Poutní místo mělo svůj architektonický a urbanistický ráz, který se vyvíjel podle jeho potřeb a charakteru. Základním typem pro hájeckou stavbu byl model, který představuje hradčanská Loreta s ambity, oklopujícími kapli tak, aby plně vyhovovaly poutnímu provozu. Ambity poskytovaly poutníkům veškeré pohodlí za každého počasí, chránily před deštěm i sluncem, sloužily nejen k odpočinku, ale plnily také didaktické úkoly. V Hájku to byly ambity vymalované v roce 1686 třiceti čtyřmi lunetovými obrazy s náměty mariánských poutních míst z Čech a Evropy, zhotovených podle Mariánského atlasu Viléma Gumppenberga. Vstupní a výstupní brány z areálu navazovaly na staré cesty, mnohdy měly i skrytou symboliku. Od roku 1723 ozdobilo cestu z Prahy do Hájku dvacet výklenkových kaplí, vyzdobených obrazy s náměty ze života Panny Marie a sv. Františka. Dokončeny byly v roce 1734.

Reformy Josefa II. a jejich dopad na Hájek a poutě

Náboženských reforem Josefa II. bylo v osmdesátých letech 18. století mnoho, bylo o nich také mnoho napsáno a jejich dopad na obyvatele monarchie byl obojetný. Přinášel jim omezenou náboženskou svobodu a uvolňoval je z podřízenosti církvi. Sekularizační nařízení z 12. července 1783 nařizovalo zrušit kostely a kaple, které byly takzvaně navíc, tedy nebyly farní či filiální. Následovaly hojné reformy proti rituálním zvyklostem, osvícensky nazvané reformy proti pověrčivosti, magickým praktikám či zázrakům (zákaz zvonění proti bouřce, zákaz žehnání chleba a jiných plodin, zákaz zdobení soch, zákaz veřejného vystavování relikvií, včetně jejich dotýkání a líbání). Od 7. ledna 1785 měly být na základě nařízení odstraněny z chrámů postranní oltáře, obětní tabulky, obrazy a sochy, což vlastně v některých formách už upravoval nový bohoslužebný řád, v Čechách platný od 1. května 1784. K témuž můžeme ještě přiřadit zákaz stavění jesliček a Božích hrobů.

Reformy Josefa II. měly na Hájek dopad několikerý, za prvé na samotný klášter, řeholníky a jejich život, za druhé na provoz a frekvenci procesí a poutí. Klášter v Hájku byl zrušen 11. ledna 1786, ale toto zrušení bylo v létě téhož roku odvoláno. Je zajímavé, že podruhé bylo nařízeno zrušit klášter 13. května 1789, opět bylo odvoláno. Co se poutí a procesí do Hájku týče, guberniální oběžník ze dne 17. května 1782 připomíná, že prodej odpustků podléhá císařskému schválení. V září 1782 byl vydán zákaz prodeje uvnitř chrámů, krámky s devocionáliemi musely být z kostelů a v listopadu téhož roku i z poutních míst odstraněny „před bránu“. Poutě a procesí byly silně regulovány s poukazem na to, že odvádějí pracující lid od řádné práce, v neděli od řádných bohoslužeb. Byla povolena pouze procesí konaná v prosebném týdnu, při nichž byla nošena svátost (teoforická procesí, např. o Božím těle) nebo ta, která měla zvláštní episkopální schválení. Guberniální oběžník z 21. března 1784 umožňoval místním duchovním konání dvou dalších procesí ročně, ta se musela konat v době zasvěcených svátků, ale mimo neděli. Při procesích však nesměly být nošeny sochy, kříže, ani cechovní korouhve.

Oživení poutí v 19. století
Josefinské restrikce v tomto ohledu neznamenaly natolik zásadní změnu, jak se často soudí. Již v prvním a druhém desetiletí 19. století postupně ožívá katolická zbožnost ve svých vnějškových formách navazující dosud na barokní religiozitu. Úzkost, vyvolaná válkami a následnými epidemiemi, podněcovala spontánní znovuzavedení četných procesí, okázalých slavností a veřejných pobožností. Obnovila se tradiční poutní místa, někde dokonce vznikla zcela nová. Přestože ještě oživly pouti na některých poutních místech – Římov, Hájek, Rumburk, Starý Hroznatov, Bor – loretánský kult v českých zemích trvale upadal a k boření či přestavbě reformy přeživších kaplí docházelo i v průběhu 19. a 20. století. Začala být znovu vydávána populární díla o mariánské úctě, ale už ne v tak velkém rozsahu jako tomu bylo v polovině 18. století. V přehledu česky vydávané katolické literatury uvádí Josef Jireček pro 17. a 18. století celkem osmdesát jeden titul s poutní tematikou, pro konec 18. a začátek 19. století již pouhých sedmnáct titulů. To potvrzuje, že některá zrušená poutní místa nebyla obnovena v plném rozsahu, zájem o ta ostatní značně poklesl a tak vlastně nebylo pro koho tisknout další poutní literaturu, nebyl pro ni odbyt.

Důvodem pro obnovení poutí a procesí mohl být také opakovaný hladomor, který přišel na počátku 19. století, po kterém následovaly prosebné poutě za lepší počasí a úrodu. Z Hostivic vycházelo od roku 1812 do Hájku každoročně prosebné procesí za vyprošení si úrody, zápisy v knihách přisuzují vznik tradice právě k tomuto roku.V roce 1848 dochází k rychlému nárůstu poutníků na Sv. Horu u Příbrami, a to až o 10 000 návštěvníků za rok. Lze předpokládat, že události tohoto významného roku přivedly více poutníků i na ostatní poutní místa, tedy i do Hájku. Bohužel, žádné písemné prameny nezmiňují, jak se na poutích do Hájku období roku 1848 odrazilo. Osvícenství nastartovalo zájem o historii, přesněji musíme říci zájem o národní historii, a tak jsou v mnoha případech procesí a poutě na posvěcená poutní místa vystřídána poutěmi na jiná „posvátná“ místa, na místa spojená podle tradic a pověstí s českou historií a to také za hojné účasti duchovních, kteří tyto pouti nadále vodí či na místě slouží mše. Romantismus, a to především v městském prostředí, sebou přináší putování a nedělní výlety nejen s procesím, ale opět na zmíněná památná místa spojená s historií „nově vznikajícího“ národa. V důsledku hospodářských a sociálních, politických a kulturních změn, k nimž docházelo již od konce 18. století, totiž začala vznikat společnost, která náboženství již více či méně nepotřebovala, alespoň ne v té podobě, kterou mělo doposud. Začíná tak docházet k nástupu jiných ideologií. Julius Košnář zmiňuje v knize Poutnická místa a památné svatyně v Čechách z roku 1903 přímo protinábožensky zaměřené hnutí na Kladensku. Nejen zde, ale na celém území Čech dochází k veřejnému napadání soch a křížů nekatolíky. V 19. století se také začínají náboženské poutě měnit v každoročně se pravidelně opakující lidové slavnosti, kdy je náboženský charakter pouti odsouván do pozadí a návštěvníci chodí především za zábavou, stánkaři a dobrým jídlem. Jak píše Zíbrt „vedle církevní slavnosti a pobožnosti poutník užil světských radovánek, kramáře se zbožím, jídlem, pitím“. A následky? „Poutníci se jídlem a pitím, tancem rozjaří, hádají se a perou, lid přichází víc pro podívanou, než pro pobožnost“.

V 19. století probíhala v předvečer hlavní pouti v prostorách hájeckého kláštera tzv. Svatá noc při které se především zpovídalo. Po ní začínaly již v 6.00 hodin ranní mše, většinou dvě za sebou pro uspokojení všech věřících. Hlavní slavnostní mše svatá pak byla v 10.00 hodin a po ní následovalo kázání a další program, jako např. posvěcení nových kaplí v prostorách kláštera, svěcení nově postaveného kříže u cesty ke klášteru, litanie s požehnáním atd. Odpoledne pro děti probíhaly pobožnosti k Ježíši, příteli dítek. Žádný z pramenů nezmiňuje pořádání slavnosti ke 200. výročí založení kaple v Hájku v roce 1823, pravděpodobně se nekonala.

Mezi již dříve zmíněnou první knihou Ordo divinorum z roku 1774 a druhou, nazvanou Pořádek služeb Božích 1897-1913 je mezera dlouhá plných sto dvacet tři let. Z této doby se nám bohužel žádné knihy Pořádků služeb Božích nedochovaly, takže žádné pravidelné zprávy z kláštera, odkud a kdy poutě do Hájku na přelomu 18. a 19. století a vlastně ani po celé 19. století přicházely, nemáme. Další souvislejší zprávy o frekvenci poutí se dochovaly až z přelomu 19. a 20. století. Zmiňují se mimo jiné i o poutích zvaných „Porcinkula“,(tento výraz je zkomoleninou z Porciunkule, památky posvěcení Mariánského chrámu „Portiunkula“ v Assisi (Itálie) dne 2. srpna 1569, který byl nadán plnomocnými odpustky. Papež Řehoř XV. později rozšířil tuto výhodu na všechny františkánské kláštery s tzv. loretou, od roku 1847 na každé vstoupení poutníků do chrámu či kaple františkánské v den 2. srpna.). O zvýšeném počtu poutníků do Hájku vypovídá nárůst finančních milodarů v kasičkách, umístěných v klášteře okolo roku 1880.

O průběhu poutí do Hájku okolo poloviny 19. století najdeme také zprávy v edici Evy Ryšavé, která vydala paměti ze života známého pražského písničkáře, předzpěváka, básníka a flašinetáře Františka Haise (1818–1899). Ten v nich podává poměrně podrobný obraz o způsobu konání poutí v druhé polovině 19. století. Právě on to byl, kdo pravidelně vodil jako zpěvák poutě z Prahy na Svatou Horu, do Staré Boleslavi a do Hájku. V Praze se dokonce říkalo, že nevede-li procesí Hais, pouť se nevydaří. Od něj tedy víme, že pražská procesí do Hájku chodila až v září, zato pravidelně a každoročně.

Velký vliv na vývoj poutnictví v tomto období měl také rozvoj železnice a silniční sítě, díky kterému došlo k urychlení poutí. Cesta, která dříve trvala dva až tři dny, se dala stihnout v průběhu jednoho dne. Vždyť nedaleko od Hájku byly hned dvě železniční zastávky, Litovice a Jeneč. Poutě se vlastně odehrávaly už přímo na poutním místě, samotná poutní cesta přestala plnit svou duchovní funkci. Zástup poutníků už před příchodem na posvátné místo cestou nerozjímal tak, jako když kráčel pěšky. Život se zrychlil, přípravy na pouť už nezabraly tolik času a dobrovolná účast na ní byla pouze na rozhodnutí každého poutníka. Stejně jako výběr cíle jeho cesty. Konání poutí už omezovaly pouze úřední nařízení ohledně dodržování svátečního klidu, hygienických předpisů a ubytování. Lidé na poutě začaly chodit také za světskou zábavou. V místě konání se objevily různé atrakce, které nemají s původním duchovním cílem pouti nic společného, a tak se k zástupům a divákům přidali i ti, kteří jinak na bohoslužby nechodili. Svědectví o tom najdeme ve farních knihách i úředních záznamech.

Poutě na počátku 20. století
Výpověď pramenů z počátku 20. století nám ukazuje, jak poutě v Hájku probíhaly a jak se měnil postupem času provoz na poutní cestě. Vedle tradičních bohoslužeb a kázání jsou v knihách zmiňovány ještě další pobožnosti konané pro děti, Svatá noc v předvečer hlavní pouti, různá svěcení a litanie. Pramenem, který hodně vypovídá, je opět kniha Pořádek služeb Božích 1897-1913. Také zápisy, vepsané po roce 1900 přinášejí pravidelné každoroční záznamy, z nichž ty, týkající se poutí v Hájku, se pravidelně opakují. Vyplývá z nich, že poutě se konaly každý rok, alespoň ty hlavní ve svátek Na rození Panny Marie. Vybrala jsem pouze některé, svým obsahem vybočující:

1903 – v úterý 8. září pouť Hájecká, „ve 3 hodiny bylo svaté požehnání a byl posvěcen kříž na mezi c. k. pole postavený“.
1908 – ke dni Narození Panny Marie zápis „odpoledne o ½ 2 hodině bude pro dítky, které se procesí zúčastnily, jmenovitě družičky, v kapli od vys. důstojného pána c. k. rady Josefa Šaura ozdobení, pobožnost k Ježíši Příteli dítek, ve 3. hodiny litanie s požehnáním.“
1911 – k datu 15. srpna (svátek Nanebevzetí PM) se váže zajímavá poznámka:
„v pondělí v 6 h. večer požehnání, z lidí nikdo nepřišel, v úterý lidí hojně, procesí však Ø“. Zapisovatel si povzdechl, že nepřišlo žádné procesí, ale ani v předchozích letech nejsou k datu 15. srpna žádná procesí zaznamenána. Hlavní pouť hájecká byla tento rok v pátek se Svatou nocí, pouť tedy začala už ve čtvrtek 7. září. (To se ještě nepřesouvaly poutě až na konec týdne, tedy na nedělní den volna, ale svátky se dodržovaly přesně podle kalendáře!)
1912 – slavnost Narození Panny Marie a hlavní pouť hájecká připadly v tomto roce na neděli 8. září. Vzhledem k tomu, že je to zápis, ze kterého je patrná skladba každoročně se opakující slavnosti a poprvé se v této knize zapisovatel rozepsal i ve věci procesí, uvádím celý přepis zápisu ze s. 179: „ I budou v sobotu v 6. h. več. litanie s požehnáním, v neděli pak v 6 h. první mše sv. a druhá s exhortou v 7. hod. V 10. h. kázati bude velechvalný kazatel vp. Tittl Alex, kaplan z Hořelic a po kázání zpív. Mši sv. vykoná vsdp. Maděra Ant. Kanovník a prvoděkan Král. Horního města Kladna. O této slavnosti vykonají Křest. sociální jednotky mužů a žen (Vlasta) svojí I. pouť do Hájku. Z Kladna vyjde průvod s místními duchovními v 6. h. ráno, za deštivého snad počasí pojedou po dráze do Jenče. Z Prahy průvod do Hájku za vůdce a zpěváka Kar. Zappe vyjde v sobotu v 7. h. po uděleném požehnání z kostela Křižovnického._ ( Též přijdou dnes v průvodu z Unhoště)._ Nóta : 8/9 v 6. h. mše sv. a v 7. h. exh. a mše sv. konány, v kapli sv. Kříže; v 10. h. kázání a zpív. Mše u BM. Pomocné. Kajícníků bylo asi 200.“

V poznámce za čarou po straně zápisu se ještě o procesích pokračuje takto „Při chladnu, větru a část. dešti 7. a 8/9 912 procesí přišla: 7/9 o 3. h. odp. z Litovice; dále z Davle a po 2. h. noční z Prahy od Křižovníků s vůdcem Karlem Zappem. Odešli 8/9 ve 12. h. 8/9 v 8. h. přišli ze Žižkova v Praze v 9 .h. z Kladna (asi 300) s p. Kapl. ze Skochova, Buštěhradu, Dražkova; a s pp. Kapl. z Tachlovic, Hořelic a Hostivic. Kladenští přišli pešky přes Unhošť, přemnozí jeli však vlakem do Jenče. - Kladenský časopis Právo v čís. 35. a 36. /:...:/ z 6. 9. 912 měl pod čárou historii: Poutní místo Hájek u Jenče. Podal J. Brož Zikánek a t. č. jednatel Křest. Soc. jednotky mužů na Kladně. Při nepříznivém počasí sešlo se lidí značně. Tak i o pouti Jména P. Marie.“

1913 – hlavní pouť hájecká byla v pondělí 8. září. Potřetí kázal na této pouti Alex Tittl, kaplan z Hořelic. V poznámce za čarou ze dne 7. září 1913 „knížky „Poutní místo Hájek“ se prodávají poprvé“. Tato Podlahova knížka nám pro rok 1913 předkládá přesný přehled plánovaných poutí v Hájku:

1. „Oltářová“ či „Hájecké oltáře“ slavnosti Božího Těla na 2. neděli po sv. Duchu;
2. „Navštívení Panny Marie“ o 1. neděli v červenci;
3. „Porciunkulské odpustky“ dne 2. srpna;
4. „Nanebevzetí Panny Marie“ či „prostřední“ dne 15. srpna;
5. „Narození Panny Marie“, hlavní to pouť, dne 8. září;
6. „Jména Panny Marie“ v neděli po 8. září.

Za výčtem těchto poutí pak následuje Pořádek služeb Božích v Hájku, tedy přehled mší, které se budou pro tento rok konat v Hájku pravidelně, a to jak pro letní, tak pro zimní období o nedělích, svátcích a všedních dnech.

Jako podklad pro přehled o příchozích procesích do Hájku nám slouží také obsah některých dopisů, uložených v Národním archivu, jako např. dopis od hostivického faráře, datovaný dne 8. června 1914 „v neděli 2. po sv. Duchu dne 14. června vyjde z Hostivice jako každoročně v tu dobu procesí po ranních službách B. a přijde do Hájku asi v 10. hodin, kde bude mít velebný Pán Mši sv. ...“ Víme už, že na počátku 20. století chodilo procesí z Hostivic do Hájku pravidelně. Což následující dopis z roku 1916 potvrzuje „tak jako každý rok v neděli po 9. červnu půjde procesí z Hostivice z chrámu Páně do Hájku“ s dodatkem, že půjdou přes Jeneč, kde se ostatní připojí. Jdou přes Jeneč! To znamená, že nepůjdou vůbec podle kaplí poutní cesty, ale ke klášteru přicházejí po silnici podle jeho východního okraje. V případě, že by chtěli využít staré poutní cesty, muselo by jít procesí přes pole po cestě vedoucí z Jenče k Litovickému nádraží a před čtvrtou kaplí (počítáno od kláštera) se na starou cestu připojit.

Další zmínka o poutích je obsažena v listu z roku 1927 (datace je dopsána tužkou některým z archivářů) „Veledůstojný pane Quardiáne, dovoluji si Vám uctivě sdělit, že zítra v neděli v den sv. Prokopa přijdou naši průvodem asi k 9. hodině do Háječku, kde by byla naším velebným panem sloužena mše svatá, před polednem by se vrátili zpět. Ovšem, bude-li pršeti, nebudou moci přijíti...“ Podepsán P. Melichar.

Dopis z farního úřadu Královské Vinohrady ze dne 24. srpna 1927 oznamuje, že „procesí přijede vlakem do Litovic“, což dokazuje, že po výstavbě tzv. Duchcovské tratě (v tomto úseku stavěna v letech 1872–77) poutníci „putují“ pouze od Litovického nádraží do Hájku po cestě, kde stály poslední čtyři kaple poutní cesty. Délka tohoto úseku je necelé čtyři kilometry.

Zprávy podávané kapitulám a kongregacím jsou dalším pramenem, ze kterého lze získat přehled o frekvenci poutníků na cestě do Hájku. Přinášejí zejména zprávy o darech, které přinesli poutníci a tím i určit místa, odkud do Hájku přicházejí. Tyto dary jsou zaznamenány do zpráv pro kongregaci až od třicátých let 20. století, takže se dozvíme, že v srpnu roku 1933 přišli poutníci ze Smíchova s novým pláštíkem pro Madonu, v září přinesli z Kladna dvě kovové vázy. Poznámka ve zprávě ze dne 14. června 1934 uvádí, že „o poslední hlavní pouti bylo přes 1000 komunikantů, ale nebylo zpovědníků.“
Stánky a kramáři

Ke každé pouti neodmyslitelně patří stánky s votivními dary, devocionáliemi, občerstvením a poutní literaturou. Stánky provázely poutě odjakživa. Přáním každého poutníka bylo světci buď něco darovat, něco mu po sobě zanechat, či zdůraznit, co si vlastně přichází vyprosit, a to tak, aby tato věc byla světci co nejvíce na očích a co nejblíže. Poutníci své votivní dary nesli už z domova nebo je mohli zakoupit v místě. Jednalo se o různé voskové, u těch movitějších stříbrné předměty, znázorňující poutníkovo přání a touhu po uzdravení (dítě v kolébce i zavinovačce, ruce, nohy, ňadra, oči, uši apod.). Případně se v blízkosti světce umisťovaly děkovné tabulky za pomoc a uzdravení. Jako zanechané znamení nechybělo ani časté vyrývání nápisů, zlozvyk stále přetrvávající. Na zdech kláštera v Hájku jsou některé nápisy dodnes zachovány. Dalším přáním poutníka bylo něco si z místa odnést na památku pro sebe, či pro ty, kteří zůstali doma. Aby nedocházelo k ničení svatého místa, byly prodávány upomínky tzv. dotýkané, devocionálie. Další předměty sloužily jako odznak, důkaz toho, že poutník místo navštívil, nejznámějším z nich je asi Jakubská mušle. Poutní odznaky byly různé, často odlévané z kovu, s očky na připevnění (srovnej s později vyhledávanými turistickými odznaky na hole či dnes vyráběnými dřevenými turistickými známkami). Růžence, svaté obrázky, madonky na krk, drobná keramika, to vše byly upomínky na pouť. Poutníci také potřebovali doplnit zásoby na zpáteční cestu, hlavně vodu a jídlo, proto se brzy o poutích začínají objevovat stánkaři s občerstvením.

Dochovaný seznam poplatků ze stánků o pouti, které se odváděly klášteru v Hájku v letech 1911–1913, ukazuje seznam stánkařů, kteří měli kdysi dovoleno o poutích rozestavit své stánky v areálu kláštera, později pouze v jeho okolí na přístupových cestách. Z prostoru kláštera byli totiž stánkaři vykázáni kvardiánem P. Gilbertem poté, co jejich „kramaření přesáhlo všechny únosné meze“, jak je uvedeno v dopise z 9. června 1910 od pátera Hippolita, kterým vysvětluje současnému kvardiánovi kláštera, jaká je nyní situace se stánkaři a proč byli z areálu kláštera vykázáni. Stánky se musely stavět mimo obezděný areál kláštera. Peníze, které se vybraly od stánkařů na klášterních pozemcích, jsou vykázány ve výše zmíněných seznamech, peníze ze stánků na obecním připadly obci. V seznamech jsou uvedeny poutě o Božím Těle, Porciunkule (2. srpna), Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna), Narození Panny Marie (8. září), v té době hlavní hájecká pouť a konečně o týden později pouť Jména Panny Marie. Za stánek postavený o hlavní hájecké pouti se vybíraly celé 2,- Kč, při ostatních po 70ti haléřích. Většinou se pouti zúčastnilo okolo patnácti stánkařů, pouze o té hlavní bylo napočítáno přes třicet stánků. (Podotýkám, že z těch stojícíh na půdě kláštera). Stánkaři přijížděli z bezprostředního okolí (Unhošť, Kladno) a také z Prahy, o hlavní pouti i z Příbrami. Soupis stánkařů, jejich bydliště a výše odvedeného poplatku se zachoval pouze z let 1911–1913 v počtu dvanácti kusů. U jmenovaných není uvedeno, s jakým zbožím tenkrát obchodovali. Jména se však pravidelně opakují a je pravděpodobné, že v záznamech živnostenského úřadu bychom mohli jejich povolení k obchodu či výrobě určitého zboží dohledat.

Hlášení, odeslané z kláštera dne 6. září 1913, vykazuje vydání 3 000 výtisků knížky „Poutní místo Hájek“ nákladem konventu za 366,- korun. Kniha, kterou vydal biskup Antonín Podlaha u příležitosti oslav 290. let trvání hájecké lorety, je vlastně takovým průvodcem poutníka. Její obsah tvoří popis Hájku a okolí, poté následuje výčet zdejších poutí (viz výše), pořádek služeb Božích a nakonec několik „Upozornění“. Především na možnost občerstvení. „Občerstvení tělesné v Hájku lze si opatřiti v „Hostinci“ („Hájecká hospoda“) cís. dvora, jehož místnosti r. 1912 vhodněji upraveny byly, aneb v novém (z r. 1911) domě pana Ant. Frijofa. – Předběžné zamluvení jest záhodné na zdejší samotě. Bezpečněji však učiní, kdo se sám potravou opatří“. Pak je zde zmíněna nejbližší poštovní úřadovna, tedy Unhošť „jejíž pěší posel každý den, vyjímaje neděli, mezi 2. a 3 hod. odpol. v Hájku poštovní zásilky dodává a přijímá“. Nakonec knížka zmiňuje dvě železniční stanice v okolí, Litovice na Duchcovské dráze a Jeneč na Buštěhradské, včetně časového údaje pro pěší chůzi.
Poutě ve 20. století

Počátkem 20. století se poutě všude úspěšně rozvíjely, i když ne pouze po té duchovní stránce, pak však v průběhu I. světové války dochází na poutních cestách a v okolí poutních míst k útlumu. V roce 1923 se pravděpodobně žádná jubilejní pouť spojená s velkými oslavami 300. výročí založení kaple nekonala, nejsou k tomu žádné záznamy. V Pamětní knize B je důležitý zápis o manifestaci sdružení katolické mládeže a lidu, která se konala v Hájku až 12. září 1926. Tento zápis je upraveným přepisem podle článku z Lidových listů a do pamětní knihy jej zapřepsal páter Benno. „Vlaky od Kladna, Smíchova, ze Slánska, od Prahy přivážely v hodinách ranních četná procesí...Počet poutníků odhaduje se nejméně na 6 000...“ Dopoledne tohoto slavného dne bylo zasvěceno Bohoslužbě a kázání, odpoledne probíhal v klášterní zahradě sjezd katolické mládeže, „sjezd okrskový tohoto druhu první“, kde bylo vysloveno přání, aby se Hájek stal střediskem náboženského a kulturního života celého okolí, proběhla volba předsednictva sdružení mládeže a ke shromážděným promluvilo několik poslanců. Po ukončení sjezdu dostali účastníci svaté požehnání a pouť byla slavnostně ukončena. Zápis končí poznámkou „Jak to dopadlo v letech 1927, 1928 a 1929 se neví !?! Až v roce 1930 napsáno o slavné pouti mládeže“. Dál zápis nepokračuje, co tehdy bylo napsáno o této pouti již páter Benno nezaznamenal. Podle této na závěr zápisu uvedené poznámky je zřejmé, že i zápis o pouti v roce 1926 byl učiněn doprostřed knihy až dodatečně, s velkým časovým odstupem od jejího konání.

Po rozpadu Rakousko-Uherska došlo v Československu k pokusu o reformaci církve. Tehdy asi 1/5 českých katolíků odpadla od církve katolické, přešli do nově se utvářejících církví a velké množství lidu zůstalo vůbec bez vyznání. Je jisté, že tato skutečnost měla vliv i na příchod nových poutníků do Hájku.Jak vlastně probíhaly poutě ve třicátých letech minulého století vypovídá policejní hlášení z roku 1927, které bylo vypracováno k pouti na Skalce u Mníšku pod Brdy. Té se zúčastnilo okolo čtyř tisíc účastníků, stánky si postavilo 40–50 trhovců, a s nimi cirkus, kolotoče a houpačky. V hlášení se objevila tato věta: „malé procento, jako každoročně, bralo účast na bohoslužbách, zato většina účastníku se procházela mezi stánky trhovců a v blízkém lese“.

Hospodářská krize a II. světová válka byly jistě dalšími překážkami rozvoje poutnictví. Po roce 1948 byla účast věřících na procesích a poutích násilně omezena, procesí se směla konat pouze v okolí kostela a to ještě pokaždé se svolením úřadů, které si vymýšlely různé překážky, jak nechtěnému shromáždění lidu zamezit. Například jako jeden z důvodů, proč procesí nesmí v roce 1951 na okresní silnici, je uváděn zdejší silný provoz!!!

Klášter v Hájku byl v roce 1950 pro poutníky na dlouhá léta uzavřen. Po roce 1989 byl sice znovu otevřen, ale již nebyl obsazen řeholníky. Loreta zůstala naštěstí zachována a tak může i nadále sloužit příchozím poutníkům. Tradice poutí byla obnovena právě proto, že potřeba slavností a duchovních obřadů přetrvává a člověka ovlivňuje i v době dnešní. To už se ale píše nová historie poutního místa.