POUTNÍ
CESTA
HÁJEK
Loreta v Hájku

Jedná se o poutní místo Hájek u Červeného Újezda v okrese Praha-západ, které patří mezi poutní místa filiální, je poutním místem votivním a dnes v sobě ukrývá nejstarší stojící loretánskou stavbu v Čechách. Místo bylo uměle vytvořeno v původní oboře – bažantnici hrabat Žďárských. Právě do této obory, po návratu z cesty do italského Loreta, umístil tehdy čerstvě nobilitovaný baron, pozdější hrabě Žďárský se svou manželkou Alžbětou Koronou z Martinic dotýkanou kopii loretánské sošky černé Panny Marie. Tuto sošku si v Loretu vyprosil a do Čech dovezl jako poděkování za narození dědice, za smíření s císařem, za udělený baronský titul a za vrácení zabavených rodinných statků.  Základní kámen kaple byl položen 12. června 1623, tehdy se jednalo o jednu z prvních staveb tohoto typu v Čechách. Vysvěcení se konalo dne 2. června 1625 přímo pražským arcibiskupem kardinálem Harrachem. Krátce po jejím založení byla tiskem i ústně šířena pověst o zázračném Hájku, nazývaném Waldl či Silva Sacra a pověst zázračného poutního místa přitahovala velice brzy četné zástupy poutníků. Protože při stavbě nebyly dodrženy přesné rozměry italské předlohy, rozhodl hrabě Žďárský o jejím přestavění a tak k druhému svěcené došlo v roce 1630. Od samého počátku jejího vzniku přicházela k loretě procesí ze všech světových stran, nejčastěji samozřejmě v době velkých mariánských svátků. Pro Hájek to byl (a dodnes je) především svátek Narození Panny Marie, připadající na 8. září, kdy se konala pouť hlavní. Podnětem k vykonání pouti do Hájku byly jednak plnomocné odpustky, kterými byla loretánská kaple nadána, ale také zázraky vztahující se ke kapli a zázračnému hájku

 Loreta potřebovala nějakého opatrovníka a duchovního správce. Péče poustevníka, žijícího v blízkosti kaple, již nestačila. Syn Floriana Žďárského František Adam Eusebius se rozhodl uvést ke kapli řád františkánů. Založil u lorety klášter pro dvanáct bratří. Přesněji, nejdříve v roce 1659 hospic, v roce 1673 vznikl konvent a v roce 1767 byla založena lékárna.  František Adam Eusebius Žďárský byl v době založení kláštera císařský rada, přísedící soudu zemského a dvorského a hejtman Slánského kraje. Zemřel v roce 1670, kdy klášter ještě nebyl dostavěn,  on však ve své závěti pamatoval na prostředky, nutné k jeho dostavění. Za zmínku stojí, že klášter navrhovali a stavbu řídili významní stavitelé té doby, Carlo Lurago a Giovanni Domenico Orsi. Ke klášteru byl překvapivě k jeho umístění (mimo městské prostředí) uveden řád františkánů, který byl donátorem nadán almužnou z jeho statků. Celé 17. století stáli pak hrabata ze Žďáru za rozvojem mariánského kultu v Hájku a po dosazení františkánského řádu k nově založenému klášteru také františkánské tradice. Díky spojení Žďárských s rodem hrabat z Martinic se dostalo klášteru významné záštity, později se přidali i Valdštejnové a další významné rody z českého království. Historie lorety i přilehlého kláštera je velmi bohatá. Po období rozkvětu, které probíhalo prakticky od založení loretánské kaple až do druhé poloviny 18. století, přišly velké starosti s reformami císaře Josefa II. Tyto měly na Hájek dopad několikerý, za prvé na samotný klášter, řeholníky a jejich život, za druhé na provoz a frekvenci procesí a poutí k loretě. Josef II. zavedl hojné reformy proti rituálním zvyklostem, osvícensky nazvané reformy proti pověrčivosti, magickým praktikám či zázrakům (zákaz zvonění proti bouřce, zákaz žehnání chleba a jiných plodin, zákaz zdobení soch, zákaz veřejného vystavování relikvií, včetně jejich dotýkání a líbání). Od 7. ledna 1785 měly být na základě nařízení odstraněny z chrámů postranní oltáře, obětní tabulky, obrazy a sochy, což vlastně v některých formách už upravoval nový bohoslužebný řád, v Čechách platný od 1. května 1784. Co se poutí a procesí do Hájku týče, guberniální oběžník ze dne 17. května 1782 připomíná, že prodej odpustků podléhá císařskému schválení. V září 1782 byl vydán zákaz prodeje uvnitř chrámů, krámky s devocionáliemi musely být z kostelů a v listopadu téhož roku i z poutních míst odstraněny „před bránu“. Poutě a procesí byly silně regulovány s poukazem na to, že odvádějí pracující lid od řádné práce, v neděli od řádných bohoslužeb. Klášter v Hájku byl zrušen výnosem z 11. ledna 1786 – toto zrušení bylo v létě téhož roku odvoláno. Je zajímavé, že podruhé byl klášter zrušen 13. května 1789, nařízení bylo opět odvoláno.

Na počátku 19. století se některá poutní místa, a mezi nimi i Hájek, dočkala nové obnovy. Opět byly povoleny poutě a procesí, provoz se však nepodařilo obnovit v plném rozsahu. Velký vliv na vývoj poutnictví v tomto období měl také rozvoj železnice a silniční sítě, díky kterému došlo k urychlení poutí. Poutníci přicházeli do Hájku pravidelně o mariánských svátcích po celé 19. i na počátku 20. století. K mírnému útlumu došlo během obou světových válek. Po roce 1948 byla účast věřících na procesích a poutích násilně omezena, procesí se směla konat pouze v okolí kostela a to ještě pokaždé se svolením úřadů, které si vymýšlely různé překážky, jak nechtěnému shromáždění lidu zamezit. Například jako jeden z důvodů, proč procesí nesmí v roce 1951 na okresní silnici, je uváděn zdejší silný provoz!

Klášter v Hájku byl v roce 1950 pro poutníky na dlouhá léta uzavřen. V klášteře byli až do roku 1953 internováni bratři z ostatních zrušených klášterů, byl zde vytvořen pracovní tábor. Poté se z kláštera stalo vojenské skladiště, stopy po stavebních zásazích jsou v Hájku patrné dodnes. I přes velké stavební zásahy do areálu kláštera a jeho okolí nebyla naštěstí zbořena loreta a tak se sem mohla spolu s františkány vrátit i soška hájecké Panny Marie. V současné době se v Hájku konají pravidelné poutě, jejich program naleznete v aktualitách.

K historii kláštera existuje velké množství literatury, od starých tisků až po tu současnou. Odkaz naleznete v kapitole Literatura.