Poutě do Hájku

Jako jedna z prvních loret, postavených na českém území, patřila hájecká k nejvýznamnějším místům mariánského kultu v době pobělohorské a brzy se stala cílem poutníků ze širokého okolí. Od samého počátku jejího vzniku přicházela k loretě procesí ze všech světových stran, nejčastěji samozřejmě v době velkých mariánských svátků. Pro Hájek to byl především svátek Narození Panny Marie, připadající na 8. září, kdy se konala pouť hlavní. Podnětem k vykonání pouti do Hájku byly jednak plnomocné odpustky, kterými byla loretánská kaple nadána, ale také zázraky vztahující se ke kapli a zázračnému hájku.

Poutě v 17. a 18. století
V poutních místech byly obvykle vedeny různé knihy se zápisy o příchozích poutnících, významných návštěvách a samozřejmě o zázracích, které se k místu vztahují. Jedná se o pamětní knihy (Libri memorabilium), dále Diaria, Hausprotokoly, knihy se seznamy významných návštěvníků a samozřejmě četné a významné knihy zázraků (Miracula). Pamětní knihy ve svém díle využil páter Jindřich Lábe „Po založení kláštera přicházeli do Hájku poutníci po celý rok, hlavně o svátku Narození p. Marie – největší procesí bylo z Prahy, které vyšlo z Týnského kostela v sobotu před nedělí v oktávu Narození PM a dorazilo do Hájku kolem páté odpoledne.“

O procesích se zmiňuje zápis ze dne 4. července 1723. V tomto jubilejním roce byly zahájeny velkolepé oslavy 100. výročí založení loretánské kaple v Hájku a ze zápisů v pamětních knihách víme, že bylo při této příležitosti uspořádáno mnoho oslav. Od 4. července po celých osm dní přicházela procesí z různých světových stran, doslova z celého Slánského kraje a dalšího okolí. Vzhledem k tomu, že procesí docházela v různých dnech, předpokládám, že byl jejich příchod organizován tak, aby Hájek stačil všechny poutníky důstojně přijmout a obsloužit. Do Hájku tehdy dorazila procesí z Berouna, Unhoště, Kladna, Kmetiněvsi, Družce, Tuchoměřic, Únětic, Noutonic,Úhoni, Velvar, Hořelic, Hostouně, Karlštejna, Tachlovic, Liboce a nakonec i z Rakovníka. Všechna procesí byla doprovázena muzikanty, trubači, bubeníky a pěveckými sbory.  Osmidenní slavnost v roce 1723 byla velmi okázalá a velkolepá. Klášter byl slavnostně vyzdoben, již od přístupové cesty vítaly příchozí slavobrány z chvojí, zdobené množstvím květin a dokonce ovocem. Nechyběla také slavnostní světelná iluminace. Mezi zprávami o příchozích procesích se dočteme o vznešených hostech z řad světských, ale i o významných duchovních, kteří pro tato procesí celebrovali mše nebo k nim pronášeli kázání, jak v českém, tak německém jazyce.

Pamětní knihaz farnosti Hostivice se přímo o konaných procesích do Hájku nezmiňuje. Má ale zajímavý zápis v přehledu různých příjmů pro farnost. V roce 1750 je zaznamenán příjem částky 2 zl. 50 kr. od sedláků z Velkého Jenče, kteří se odmítli zúčastnit, ačkoliv k tomu byl dán úřední příkaz, procesí do Hájku při slavnosti Nanebevzetí Panny Marie. Je to jeden z mála důkazů, že procesí byla v té době povinná, vrchností nařízená a pod sankcemi. Podle pátera Minaříka „v době Marie Terezie putovalo do Hájku až sto tisíc lidí ročně.“ Zřejmě to nebude nadsázka, jestliže byla nutná účast v procesích na příkaz vrchnosti.

O procesích a poutích přicházejících v průběhu 18. století se dá ještě mnohé vyčíst v knihách Pořádku služeb Božích, v různé korespondenci a ve výkazech o hospodaření konventu. Mimo mše se na poutních místech hojně pěstovaly i loretánské litanie. Každá pouť měla svůj řád a pořádek, zavedený dlouholetou tradicí. Řídila se především ročním obdobím, ve kterém se na cestu vycházelo, v zimních měsících poutě nebývaly obvyklé. Vše souviselo také s hlavními svátky světců, ke kterým se putovalo, v Hájku to byly samozřejmě svátky mariánské. Poutě i procesí začínala většinou u příslušného farního kostela, ze kterého poutníci po požehnání vycházeli, při větším množství z prostranství před ním, v doprovodu svého kněze a ministrantů. V čele průvodu byl nesen tradiční poutní kříž a dále korouhve s obrazy patrona kostela, bratrstva nebo cechu. Na některé velké poutě se také vynášela z kostela socha světce na nosítkách. Průvod byl tradičně vyprovázen těmi, kteří se nemohli poutě z různých důvodů zúčastnit, až na kraj obce či na obecní hranici. Vedoucí pouti, předzpěvák, někde zvaný célfotr, předzpívával písně a modlitby z poutní knihy. Zastávky se dělaly v hostincích, většinou jen pro pití, jídlo si nesli poutníci z domova. Bývalo také zvykem, že místní sedláci přistavovali povozy a za úplatek znavené poutníky kousek popovezli. Procesí přicházela z různých míst, docházelo k míšení kultur z různých oblastí, předávání a šíření zpráv a rozšíření nových vymožeností civilizace. Na vkus poutníků působila také výroba a prodej devoční grafiky a jiného poutního zboží. Podle etnografů a etnologů měl styk mezi poutníky vliv i na dialekt, seznamovali se s jinými slovy, frázemi, výslovností.

Před poutní svatyní se poutníci upravili, obuli, případně omyli, seřadili a s novou písní vcházeli do ohrazeného prostranství. Jestliže přišli poutníci vpředvečer svátku, strávili noc v okolí kláštera, v případě špatného počasí se tísnili v ambitech. Většinou při zpěvu, modlitbách a rozjímání. Ambity poskytovaly poutníkům veškeré pohodlí za každého počasí, chránily před deštěm i sluncem, sloužily nejen k odpočinku, ale plnily také didaktické úkoly. V Hájku to byly ambity vymalované v roce 1686 třiceti čtyřmi lunetovými obrazy s náměty mariánských poutních míst z Čech a Evropy, zhotovených podle Mariánského atlasu Viléma Gumppenberga. Vstupní a výstupní brány z areálu navazovaly na staré cesty, mnohdy měly i skrytou symboliku. Od roku 1723 ozdobilo cestu z Prahy do Hájku dvacet výklenkových kaplí, vyzdobených obrazy s náměty ze života Panny Marie a sv. Františka. Dokončeny byly v roce 1734.

Reformy Josefa II. a jejich dopad na Hájek a poutě byly značné. Poutě a procesí byly silně regulovány s poukazem na to, že odvádějí pracující lid od řádné práce, v neděli od řádných bohoslužeb. Při procesích však nesměly být nošeny sochy, kříže, ani cechovní korouhve.

Oživení poutí v 19. století
Úzkost, vyvolaná válkami a následnými epidemiemi, podněcovala spontánní znovuzavedení četných procesí, okázalých slavností a veřejných pobožností. Obnovila se tradiční poutní místa, někde dokonce vznikla zcela nová. Přestože ještě oživly pouti na některých poutních místech – Římov, Hájek, Rumburk, Starý Hroznatov, Bor – loretánský kult v českých zemích trvale upadal a k boření či přestavbě reformy přeživších kaplí docházelo i v průběhu 19. a 20. století.

Důvodem pro obnovení poutí a procesí mohl být také opakovaný hladomor, který přišel na počátku 19. století, po kterém následovaly prosebné poutě za lepší počasí a úrodu. Z Hostivic vycházelo od roku 1812 do Hájku každoročně prosebné procesí za vyprošení si úrody, zápisy v knihách přisuzují vznik tradice právě k tomuto roku. Osvícenství nastartovalo zájem o historii, přesněji musíme říci zájem o národní historii, a tak jsou v mnoha případech procesí a poutě na posvěcená poutní místa vystřídána poutěmi na jiná „posvátná“ místa, na místa spojená podle tradic a pověstí s českou historií a to také za hojné účasti duchovních, kteří tyto pouti nadále vodí či na místě slouží mše. Julius Košnář zmiňuje v knize Poutnická místa a památné svatyně v Čechách z roku 1903 přímo protinábožensky zaměřené hnutí na Kladensku. Nejen zde, ale na celém území Čech dochází k veřejnému napadání soch a křížů nekatolíky. V 19. století se také začínají náboženské poutě měnit v každoročně se pravidelně opakující lidové slavnosti, kdy je náboženský charakter pouti odsouván do pozadí a návštěvníci chodí především za zábavou, stánkaři a dobrým jídlem. Jak píše Zíbrt „vedle církevní slavnosti a pobožnosti poutník užil světských radovánek, kramáře se zbožím, jídlem, pitím“. A následky? „Poutníci se jídlem a pitím, tancem rozjaří, hádají se a perou, lid přichází víc pro podívanou, než pro pobožnost“.

V 19. století probíhala v předvečer hlavní pouti v prostorách hájeckého kláštera tzv. Svatá noc při které se především zpovídalo. Po ní začínaly již v 6.00 hodin ranní mše, většinou dvě za sebou pro uspokojení všech věřících. Hlavní slavnostní mše svatá pak byla v 10.00 hodin a po ní následovalo kázání a další program, jako např. posvěcení nových kaplí v prostorách kláštera, svěcení nově postaveného kříže u cesty ke klášteru, litanie s požehnáním atd. Odpoledne pro děti probíhaly pobožnosti k Ježíši, příteli dítek. Žádný z pramenů nezmiňuje pořádání slavnosti ke 200. výročí založení kaple v Hájku v roce 1823, pravděpodobně se nekonala.

Další souvislejší zprávy o frekvenci poutí do Hájku se dochovaly až z přelomu 19. a 20. století. Zmiňují se mimo jiné i o poutích zvaných „Porcinkula“,(tento výraz je zkomoleninou z Porciunkule, památky posvěcení Mariánského chrámu „Portiunkula“ v Assisi (Itálie) dne 2. srpna 1569, který byl nadán plnomocnými odpustky. Papež Řehoř XV. později rozšířil tuto výhodu na všechny františkánské kláštery s tzv. loretou, od roku 1847 na každé vstoupení poutníků do chrámu či kaple františkánské v den 2. srpna.). O zvýšeném počtu poutníků do Hájku vypovídá nárůst finančních milodarů v kasičkách, umístěných v klášteře okolo roku 1880.

O průběhu poutí do Hájku okolo poloviny 19. století najdeme také zprávy v edici Evy Ryšavé, která vydala paměti ze života známého pražského písničkáře, předzpěváka, básníka a flašinetáře Františka Haise (1818–1899). Ten v nich podává poměrně podrobný obraz o způsobu konání poutí v druhé polovině 19. století. Právě on to byl, kdo pravidelně vodil jako zpěvák poutě z Prahy na Svatou Horu, do Staré Boleslavi a do Hájku. V Praze se dokonce říkalo, že nevede-li procesí Hais, pouť se nevydaří. Od něj tedy víme, že pražská procesí do Hájku chodila až v září, zato pravidelně a každoročně.

Velký vliv na vývoj poutnictví v tomto období měl také rozvoj železnice a silniční sítě, díky kterému došlo k urychlení poutí. Cesta, která dříve trvala dva až tři dny, se dala stihnout v průběhu jednoho dne. Vždyť nedaleko od Hájku byly hned dvě železniční zastávky, Litovice a Jeneč. Poutě se vlastně odehrávaly už přímo na poutním místě, samotná poutní cesta přestala plnit svou duchovní funkci. Zástup poutníků už před příchodem na posvátné místo cestou nerozjímal tak, jako když kráčel pěšky. Život se zrychlil, přípravy na pouť už nezabraly tolik času a dobrovolná účast na ní byla pouze na rozhodnutí každého poutníka. Stejně jako výběr cíle jeho cesty. Konání poutí už omezovaly pouze úřední nařízení ohledně dodržování svátečního klidu, hygienických předpisů a ubytování. Lidé na poutě začaly chodit také za světskou zábavou. V místě konání se objevily různé atrakce, které nemají s původním duchovním cílem pouti nic společného, a tak se k zástupům a divákům přidali i ti, kteří jinak na bohoslužby nechodili. Svědectví o tom najdeme ve farních knihách i úředních záznamech.

Poutě na počátku 20. století
Výpověď pramenů z počátku 20. století nám ukazuje, jak poutě v Hájku probíhaly a jak se měnil postupem času provoz na poutní cestě. Vedle tradičních bohoslužeb a kázání jsou v knihách zmiňovány ještě další pobožnosti konané pro děti, Svatá noc v předvečer hlavní pouti, různá svěcení a litanie. To se ještě nepřesouvaly poutě až na konec týdne, tedy na nedělní den volna, ale svátky se dodržovaly přesně podle kalendáře!
Přehled pravidelných poutních mší v Hájku podle A. Podlahy:

1. „Oltářová“ či „Hájecké oltáře“ slavnosti Božího Těla na 2. neděli po sv. Duchu;
2. „Navštívení Panny Marie“ o 1. neděli v červenci;
3. „Porciunkulské odpustky“ dne 2. srpna;
4. „Nanebevzetí Panny Marie“ či „prostřední“ dne 15. srpna;
5. „Narození Panny Marie“, hlavní to pouť, dne 8. září;
6. „Jména Panny Marie“ v neděli po 8. září.

 

Jako podklad pro přehled o příchozích procesích do Hájku nám slouží také obsah některých dopisů, uložených v Národním archivu, jako např. dopis od hostivického faráře, datovaný dne 8. června 1914 „v neděli 2. po sv. Duchu dne 14. června vyjde z Hostivice jako každoročně v tu dobu procesí po ranních službách B. a přijde do Hájku asi v 10. hodin, kde bude mít velebný Pán Mši sv. …“ Víme už, že na počátku 20. století chodilo procesí z Hostivic do Hájku pravidelně. Což následující dopis z roku 1916 potvrzuje „tak jako každý rok v neděli po 9. červnu půjde procesí z Hostivice z chrámu Páně do Hájku“ s dodatkem, že půjdou přes Jeneč, kde se ostatní připojí. Jdou přes Jeneč! To znamená, že nepůjdou vůbec podle kaplí poutní cesty, ale ke klášteru přicházejí po silnici podle jeho východního okraje. V případě, že by chtěli využít staré poutní cesty, muselo by jít procesí přes pole po cestě vedoucí z Jenče k Litovickému nádraží a před čtvrtou kaplí (počítáno od kláštera) se na starou cestu připojit.

Další zmínka o poutích je obsažena v listu z roku 1927 (datace je dopsána tužkou některým z archivářů) „Veledůstojný pane Quardiáne, dovoluji si Vám uctivě sdělit, že zítra v neděli v den sv. Prokopa přijdou naši průvodem asi k 9. hodině do Háječku, kde by byla naším velebným panem sloužena mše svatá, před polednem by se vrátili zpět. Ovšem, bude-li pršeti, nebudou moci přijíti…“ Podepsán P. Melichar.

Dopis z farního úřadu Královské Vinohrady ze dne 24. srpna 1927 oznamuje, že „procesí přijede vlakem do Litovic“, což dokazuje, že po výstavbě tzv. Duchcovské tratě (v tomto úseku stavěna v letech 1872–77) poutníci „putují“ pouze od Litovického nádraží do Hájku po cestě, kde stály poslední čtyři kaple poutní cesty. Délka tohoto úseku je necelé čtyři kilometry.

Zprávy podávané kapitulám a kongregacím jsou dalším pramenem, ze kterého lze získat přehled o frekvenci poutníků na cestě do Hájku. Přinášejí zejména zprávy o darech, které přinesli poutníci a tím i určit místa, odkud do Hájku přicházejí. Tyto dary jsou zaznamenány do zpráv pro kongregaci až od třicátých let 20. století, takže se dozvíme, že v srpnu roku 1933 přišli poutníci ze Smíchova s novým pláštíkem pro Madonu, v září přinesli z Kladna dvě kovové vázy. Poznámka ve zprávě ze dne 14. června 1934 uvádí, že „o poslední hlavní pouti bylo přes 1000 komunikantů, ale nebylo zpovědníků.“
Stánky a kramáři

Ke každé pouti neodmyslitelně patří stánky s votivními dary, devocionáliemi, občerstvením a poutní literaturou. Stánky provázely poutě odjakživa. Přáním každého poutníka bylo světci buď něco darovat, něco mu po sobě zanechat, či zdůraznit, co si vlastně přichází vyprosit, a to tak, aby tato věc byla světci co nejvíce na očích a co nejblíže. Poutníci své votivní dary nesli už z domova nebo je mohli zakoupit v místě. Jednalo se o různé voskové, u těch movitějších stříbrné předměty, znázorňující poutníkovo přání a touhu po uzdravení (dítě v kolébce i zavinovačce, ruce, nohy, ňadra, oči, uši apod.). Případně se v blízkosti světce umisťovaly děkovné tabulky za pomoc a uzdravení. Jako zanechané znamení nechybělo ani časté vyrývání nápisů, zlozvyk stále přetrvávající. Na zdech kláštera v Hájku jsou některé nápisy dodnes zachovány. Dalším přáním poutníka bylo něco si z místa odnést na památku pro sebe, či pro ty, kteří zůstali doma. Aby nedocházelo k ničení svatého místa, byly prodávány upomínky tzv. dotýkané, devocionálie. Další předměty sloužily jako odznak, důkaz toho, že poutník místo navštívil, nejznámějším z nich je asi Jakubská mušle. Poutní odznaky byly různé, často odlévané z kovu, s očky na připevnění (srovnej s později vyhledávanými turistickými odznaky na hole či dnes vyráběnými dřevenými turistickými známkami). Růžence, svaté obrázky, madonky na krk, drobná keramika, to vše byly upomínky na pouť. Poutníci také potřebovali doplnit zásoby na zpáteční cestu, hlavně vodu a jídlo, proto se brzy o poutích začínají objevovat stánkaři s občerstvením.

Dochovaný seznam poplatků ze stánků o pouti, které se odváděly klášteru v Hájku v letech 1911–1913, ukazuje seznam stánkařů, kteří měli kdysi dovoleno o poutích rozestavit své stánky v areálu kláštera, později pouze v jeho okolí na přístupových cestách. Z prostoru kláštera byli totiž stánkaři vykázáni kvardiánem P. Gilbertem poté, co jejich „kramaření přesáhlo všechny únosné meze“, jak je uvedeno v dopise z 9. června 1910 od pátera Hippolita, kterým vysvětluje současnému kvardiánovi kláštera, jaká je nyní situace se stánkaři a proč byli z areálu kláštera vykázáni. Stánky se musely stavět mimo obezděný areál kláštera. Peníze, které se vybraly od stánkařů na klášterních pozemcích, jsou vykázány ve výše zmíněných seznamech, peníze ze stánků na obecním připadly obci. V seznamech jsou uvedeny poutě o Božím Těle, Porciunkule (2. srpna), Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna), Narození Panny Marie (8. září), v té době hlavní hájecká pouť a konečně o týden později pouť Jména Panny Marie. Za stánek postavený o hlavní hájecké pouti se vybíraly celé 2,- Kč, při ostatních po 70ti haléřích. Většinou se pouti zúčastnilo okolo patnácti stánkařů, pouze o té hlavní bylo napočítáno přes třicet stánků. (Podotýkám, že z těch stojícíh na půdě kláštera). Stánkaři přijížděli z bezprostředního okolí (Unhošť, Kladno) a také z Prahy, o hlavní pouti i z Příbrami. Soupis stánkařů, jejich bydliště a výše odvedeného poplatku se zachoval pouze z let 1911–1913 v počtu dvanácti kusů. U jmenovaných není uvedeno, s jakým zbožím tenkrát obchodovali. Jména se však pravidelně opakují a je pravděpodobné, že v záznamech živnostenského úřadu bychom mohli jejich povolení k obchodu či výrobě určitého zboží dohledat.

Hlášení, odeslané z kláštera dne 6. září 1913, vykazuje vydání 3 000 výtisků knížky „Poutní místo Hájek“ nákladem konventu za 366,- korun. Kniha, kterou vydal biskup Antonín Podlaha u příležitosti oslav 290. let trvání hájecké lorety, je vlastně takovým průvodcem poutníka. Její obsah tvoří popis Hájku a okolí, poté následuje výčet zdejších poutí (viz výše), pořádek služeb Božích a nakonec několik „Upozornění“. Především na možnost občerstvení. „Občerstvení tělesné v Hájku lze si opatřiti v „Hostinci“ („Hájecká hospoda“) cís. dvora, jehož místnosti r. 1912 vhodněji upraveny byly, aneb v novém (z r. 1911) domě pana Ant. Frijofa. – Předběžné zamluvení jest záhodné na zdejší samotě. Bezpečněji však učiní, kdo se sám potravou opatří“. Pak je zde zmíněna nejbližší poštovní úřadovna, tedy Unhošť „jejíž pěší posel každý den, vyjímaje neděli, mezi 2. a 3 hod. odpol. v Hájku poštovní zásilky dodává a přijímá“. Nakonec knížka zmiňuje dvě železniční stanice v okolí, Litovice na Duchcovské dráze a Jeneč na Buštěhradské, včetně časového údaje pro pěší chůzi.
Poutě ve 20. století

Počátkem 20. století se poutě všude úspěšně rozvíjely, i když ne pouze po té duchovní stránce, pak však v průběhu I. světové války dochází na poutních cestách a v okolí poutních míst k útlumu. V roce 1923 se pravděpodobně žádná jubilejní pouť spojená s velkými oslavami 300. výročí založení kaple nekonala, nejsou k tomu žádné záznamy. V Pamětní knize B je důležitý zápis o manifestaci sdružení katolické mládeže a lidu, která se konala v Hájku až 12. září 1926. Tento zápis je upraveným přepisem podle článku z Lidových listů a do pamětní knihy jej zapřepsal páter Benno. „Vlaky od Kladna, Smíchova, ze Slánska, od Prahy přivážely v hodinách ranních četná procesí…Počet poutníků odhaduje se nejméně na 6 000…“ Dopoledne tohoto slavného dne bylo zasvěceno Bohoslužbě a kázání, odpoledne probíhal v klášterní zahradě sjezd katolické mládeže, „sjezd okrskový tohoto druhu první“, kde bylo vysloveno přání, aby se Hájek stal střediskem náboženského a kulturního života celého okolí, proběhla volba předsednictva sdružení mládeže a ke shromážděným promluvilo několik poslanců. Po ukončení sjezdu dostali účastníci svaté požehnání a pouť byla slavnostně ukončena. Zápis končí poznámkou „Jak to dopadlo v letech 1927, 1928 a 1929 se neví !?! Až v roce 1930 napsáno o slavné pouti mládeže“. Dál zápis nepokračuje, co tehdy bylo napsáno o této pouti již páter Benno nezaznamenal. Podle této na závěr zápisu uvedené poznámky je zřejmé, že i zápis o pouti v roce 1926 byl učiněn doprostřed knihy až dodatečně, s velkým časovým odstupem od jejího konání.

Po rozpadu Rakousko-Uherska došlo v Československu k pokusu o reformaci církve. Tehdy asi 1/5 českých katolíků odpadla od církve katolické, přešli do nově se utvářejících církví a velké množství lidu zůstalo vůbec bez vyznání. Je jisté, že tato skutečnost měla vliv i na příchod nových poutníků do Hájku.Jak vlastně probíhaly poutě ve třicátých letech minulého století vypovídá policejní hlášení z roku 1927, které bylo vypracováno k pouti na Skalce u Mníšku pod Brdy. Té se zúčastnilo okolo čtyř tisíc účastníků, stánky si postavilo 40–50 trhovců, a s nimi cirkus, kolotoče a houpačky. V hlášení se objevila tato věta: „malé procento, jako každoročně, bralo účast na bohoslužbách, zato většina účastníku se procházela mezi stánky trhovců a v blízkém lese“.

Hospodářská krize a II. světová válka byly jistě dalšími překážkami rozvoje poutnictví. Po roce 1948 byla účast věřících na procesích a poutích násilně omezena, procesí se směla konat pouze v okolí kostela a to ještě pokaždé se svolením úřadů, které si vymýšlely různé překážky, jak nechtěnému shromáždění lidu zamezit. Například jako jeden z důvodů, proč procesí nesmí v roce 1951 na okresní silnici, je uváděn zdejší silný provoz!!!

Klášter v Hájku byl v roce 1950 pro poutníky na dlouhá léta uzavřen. Po roce 1989 byl sice znovu otevřen, ale již nebyl obsazen řeholníky. Loreta zůstala naštěstí zachována a tak může i nadále sloužit příchozím poutníkům. Tradice poutí byla obnovena právě proto, že potřeba slavností a duchovních obřadů přetrvává a člověka ovlivňuje i v době dnešní. To už se ale píše nová historie poutního místa.